Monika začala zvonit v roce 2020, jmenována zvoníkem v prosinci 2021.
Jak ses dostala ke zvonění?
Ke zvonění jsem se dostala úplně náhodou. Byla jsem oslovena jedním ze zvoníků Peterem, zda bych nepomohla při nultém ročníku zvonickém běhu jako zdravotní dozor. Do té doby jsem vůbec netušila, že se na Mělníku zvoní ručně, že něco takového existuje.
Nabídka, která se nedala odmítnout, šla jsem. V ten den jsem poznala ostatní zvoníky, fajn partu lidiček, co jsou do toho zapálení, místa, kde jsem nikdy před tím nebyla a i nadšené sportovce. Od té doby jsem začala docházet a dívat se, jak se zvoní a okukovala techniku.
Proč vlastně zvoníš, co na tom máš ráda?
Dostala jsem možnost uslyšet zvony z takové blízkosti, cítit jejich sílu a zkusit rozhýbat neskutečně obrovský a těžký hudební nástroj. Ta vibrace, která mi poprvé projela celým tělem, ve mně něco probudila a já zatoužila se stát také zvoníkem – zvoničkou. Je to pro mě veliká čest se setkávat s partou úžasných lidí, kteří mají jedno společné….mají rádi zvony a tahají za lano a já se stala jednou z nich.
Nejsilnější zážitek se zvony, díky zvonům?
Nejsilnější zážitek byl při prvním zvonění, kde jsem dostala sluchátka na uši a čekala až se začnou rozeznívat zvony jeden po druhém. Zaplavily mě emoce, nedokážu to popsat, ale když se rozezněl Petr a Pavel, na to dunění v těle nikdy nezapomenu. Zavřela jsem oči a jen poslouchala tu souhru tónů. Po každém zvonění si na něj položím ruce a čerpám sílu a energii, dokud ji v sobě má.
Povolání?
Pracuji pod Českým červeným křížem jako zdravotní sestra v domácí péči.
Koníčky?
Jízda na kole, na paddleboardu, cestování ,turistika ,příroda, zvonění, a především chvíle s mými malými vnoučky.
Ještě něco dalšího?
Vzhledem k tomu, že pracuji i o víkendech, snažím se skloubit svou práci se zvoněním, protože se toho musím tolik naučit, abych byla dobrý zvoník (zvonička).
